Reklama
 
Blog | Albert Kšiňan

Hňupové všech zemí, vzdělejte se

V minulých článcích jsem popsal, proč si myslím, že protesty vůči reformě vysokého školství neslouží pořádně ničemu a také, proč bakalářské studium u nás stojí za…starou belu. Do třetice bych se rád zaměřil na skutečnost, že u nás v současné době studuje vysokou školu více než každý druhý.

aktuality.sk

Nejdříve bych se rád opět zmínil o Akreditační komisi. Co se týče této instituce, tak existují dvě otázky, které mě velmi rmoutí. Zaprvé, jaký je vlastně její účel? V oficiálních materiálech se uvádí, že

Akreditační komise pečuje o kvalitu vysokoškolského vzdělávání a všestranně posuzuje vzdělávací a vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost vysokých škol. 

To však zjevně není pravda. Jak jsem již popsal v minulém článku, domnívám se, že AK je velkou měrou spoluzodpovědná za devalvaci českého vysokého školství, neboť produkovala akreditace rychlostí čínské továrny na iPhone a pak se nestačila divit, jak „pružně“ tyto nové vysoké školy reagovaly na poptávku po diplomech.

Reklama

  Mou druhou otázkou je, jak může být jedna osoba, a sice Vladimíra Dvořáková, zároveň šéfkou AK a vedoucí katedry politologie na VŠE? Nikoho nenapadla bláhová myšlenka, že by členové AK měli být nezávislí na konkrétní škole, aby nedošlo ke střetu zájmu? Navíc, co se týče Vladimíry Dvořákové: může mi někdo vysvětlit, jak to ta žena stíhá? Je šéfkou Akreditační komise (což by podle mě stačilo jako práce na plný úvazek), do toho vedoucí katedry (!) a ještě se zvládá objevovat na obrazovce a sypat politologická moudra, jako třeba: „Lidé jsou současnou politickou situací otráveni“ nebo „V podpalubí roste nespokojenost, ale na palubě Titaniku se tančí.“ Pokud vykonává dvě práce na plný úvazek a nepohybuje se přitom v jiné časové dimenzi, jak se to asi projeví na jejím výsledku?

Benevolentní politika AK vedla k nárůstu množství vysokých škol, takže je u nás v současné době 74 vysokých škol (na 10 milionů lidí), zatímco ve Velké Británii je na 60 milionů lidí vysokých škol 130. Nesmyslnost tohoto poměru můžeme vyjádřit srovnáním: kdyby ve VB žilo stejně lidí jako v ČR, vysokých škol by při zachování stejného poměru bylo jen něco okolo 22.

Rostoucí počet vysokých škol však stále nedostačuje nárůstu množství vysokoškoláků v české populaci, jejichž poměr prudce stoupá, dokonce tak, „že růstová dynamika České republiky v podílu poprvé zapsaných byla totiž po roce 2000 mezi rozvinutými zeměmi světa vůbec nejvyšší“ (Expertizní studie Střediska vzdělávací politiky UK). Studium na vysoké škole je nyní přístupné pro mnohem větší množství lidí, což je samo o sobě žádoucím jevem, jenže fáze expanze musí být doplněna fází tzv. diverzifikace neboli rozrůzněním terciárního sektoru, jehož cílem je „nejenom umožnit vzdělávání mnohem různorodější populaci studentů a připravit je na nejrůznější a velmi rozmanité pozice ve společnosti, ale také ochránit a zachovat tradiční elitní univerzitní sektor vysokého školství (a šířeji terciárního vzdělávání) a jeho zaměření na nejnadanější část populace“, jak uvádí výše zmíněná studie. Bohužel, jak již víme, v Česku zatím probíhala pouze fáze expanze, což má za následek pokles již tak bídné úrovně českého vysokého školství. V současné době u nás na vysokých školách studuje cca 60% populačního ročníku. Vezmeme-li si normální rozložení inteligence, znamená to, že na vysoké školy jsou nyní přijímání maturanti s IQ nižším než je průměrná hodnota 100.

 Ohromné množství studentů snižuje kvalitu vysokých škol tím, že náročnost výuky se musí upravit (rozuměj snížit), protože jednak není záhodno vyhodit většinu ročníku, jednak taky proto, že tak velkému množství studentů se již není možno věnovat. Jedním z měřítek kvality vysoké školy v zahraničí je (u nás prakticky nepoužívaný) student-teacher ratio, neboli kolik studentů připadá na jednoho učitele. Argument je takový, že čím je tento poměr menší, tím lepšího vzdělání se studentovi dostane, neboť se mu má kdo věnovat. Někomu to může znít jako zbytečnost, ale já se domnívám, že množství interakce s učitelem je jedním z důležitých faktorů úspěchů na vysoké škole, což se projeví nejen při konzultacích, ale také během seminářů a přednášek. Učitel slouží jako mentor, který, motivuje, radí, pomáhá usměrňovat zájem studenta a klade mu úkoly, které prověřují jeho píli a systematičnost. Není tak náhodou, že nejlepší světové univerzity uvádějí právě velmi nízký poměr studentů na učitele: Harvard (6,7:1), Yale (6:1), Princeton (6:1), MIT (8:1). Proto jsou např. v USA doporučující dopisy důležitou součástí přihlášky na všechny stupně terciárního vzdělání: píše je pro studenta většinou člověk, který jej dobře zná a který se může za studenta zaručit nejen po stránce schopnostní, ale i po stránce charakterové.

 Situaci u nás budu demonstrovat na příkladu Masarykovy univerzity, neboť jako jediná uvádí dohledatelné statistické údaje a navíc se nedomnívám, že by se situace na jiných českých VŠ v tomto ohledu lišila. Nuže, při jednoduchém vydělení počtu prezenčních studentů počtem učitelů získáme poměr přibližně 15 studentů na jednoho učitele, což není tak špatné. Problém však je, že je tento průměr vychýlen především velkým počtem vyučujících na Lékařské fakultě (6:1), což je dle mého důsledkem existence výzkumného centra v Bohunicích, díky čemuž je mnoho výzkumníků vedeno jako učitelé. Podíváme-li se podrobně na jednotlivé fakulty, zjistíme, že už to tak slavné není. Máme zde např. dvě fakulty, které se zabývají člověkem a jeho sociální sférou, ale příliš sociální ve svém přístupu nejsou: Filozofická fakulta má průměr 23 studentů na jednoho učitele, Fakulta sociálních studií pak dokonce 26:1. Dále, Právnická fakulta 22:1, Ekonomická fakulta 22:1, Fakulta informatiky 33:1. Poměr učitelů u Přírodovědecké fakulty (11:1) bude pravděpodobně rovněž důsledkem existence výzkumného centra, relativně dobře jsou na tom naopak Pedagogická fakulta (12:1), a Fakulta sportovních studií (10:1).

Co tyto informace v praxi znamenají je, že semináře navštěvuje běžně přes 30 lidí, což prakticky ruší jakoukoliv výhodu, kterou má seminář mít oproti přednášce, po chodbách se potulují tlupy bezprizorních doktorandů, kteří nemají do čeho píchnout, učitelé jsou přetíženi množstvím předmětů, které vyučují a diplomových prací, které vedou (a mnoho z nich jich vede více než 15 každý semestr), což vede k tomu, že se nezvládají pořádně věnovat ani jedné z těchto činností (setkal jsem se s několika případy, kdy vedoucí práce neměl problém přiznat, že práci svého diplomanta ani nečetl, protože na to neměl čas). Všechny tyto jevy se pak nepochybně negativně odrážejí na motivaci studentů a na jejich výkonech, což posléze snižuje kredit celé univerzity.

Samozřejmě, existence dané nepříznivé situace pochopitelná, když uvážíme, že vysoké školy dostávají příspěvky „na hlavu“ a učitelé jsou odměňování podle množství vykonané práce. Ano, peníze v tom hrají nemalou roli a je potřeba říci, že státní příspěvek je nedostačující, nicméně mám pocit, že je i vinou vysokých škol, které nechaly celý systém vyrůst do současné podoby. Jako v pohádce cvrček a mravenci se české univerzity akorát staraly o hru na housle, však je léto a slunce svítí (stát platí). Teď, když přišla zima, zjišťují, že nemají žádné zásoby. Jejich reakce? „Chceme celý rok léto.“

Ačkoliv si myslím, že by stát měl přispívat na vědu a výzkum (a to mnohem více, než dělá nyní), pouze na stát se již spoléhat nelze. Je potřeba si uvědomit, že vysoké školy jsou součástí tržního (konkurenčního) prostředí a mělo by být v jejich zájmu chovat se efektivně a pohybovat se v černých číslech. Toho můžou dosáhnout různými způsoby: větší propojení se soukromou sférou, větší aktivita v získávání grantů, větší zapojení absolventů do řízení školy, nebo…školným.

 

Mám takový sen.

Sním o budoucnosti, v níž se změní systém financován í vysokých škol a ty se tak začnou zajímat nejen o to, kolik mají studentů, ale také jakou mají kvalitu. Množství studentů vysokých škol v populaci bude stále vysoké, což ale nebude vadit, jelikož si zavedené školy začnou mezi nimi vybírat.

Sním o tom, že se do magisterského studia bude mnohem těžší dostat a bude tam přijímán jen zlomek současné kapacity, takže bakalářský titul bude konečně sloužit svému účelu, a sice jako doklad osvojení praktických dovedností pro vykonávání specializovaných profesí.

 Sním o tom, že vysoké školy najmou více učitelů a konečně je zaplatí lépe než řidiče tramvaje, takže ti pak budou mít více času věnovat se pořádně svým předmětům a studentům, a to pouze na jedné škole.

Sním o tom, že univerzity objeví své silné stránky a začnou se profilovat určitým směrem, což povede k tomu, že se konečně začnou v žebříčcích umísťovat výše než v druhé stovce.

Věřím, že se tomu tak stane.

 S touto vírou pak budeme moci vytesat z hory zoufalství kámen naděje. A až ten čas přijde, budeme moci spojit ruce a společně zpívat: „Konečně západní, konečně západní, díky Bohu, konečně jsme západní!“

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama