Reklama
 
Blog | Albert Kšiňan

Bakalář pro srandu králíkům

 

Možná si pamatujete, že až do roku 1999 u nás neexistoval titul bakalář. Ten byl zaveden společně s přistoupení České republiky k Boloňské deklaraci, která zahájila tzv. Boloňský proces, jehož cílem bylo sjednotit kritéria pro vysokoškolské studium v rámci Evropy a zlepšit tak volný pohyb studentů a akademických studentů v Evropě. To je určitě chvályhodná snaha a sjednocení v rámci terciárního vzdělávání je jeden z nejlepších příkladů evropské integrace.

 

Při podepsání této deklarace se však Česká republika potýkala se dvěma problémy. Poprvé, neexistovalo u nás rozdělení studia na bakalářský a navazující program. Podruhé, míra vysokoškoláků v populaci byla nižší, než byl evropský průměr. Evropu dohnat a předehnat, o tom žádná, řekli si zákonodárci a jali se poctivě napravovat oba nedostatky.

Bc. Roman Onderka

V té době byl tedy nejprve vydán nový zákon o vysokých školách (č. 111/1998 Sb.), jehož paragraf 45 říká: „Bakalářský studijní program je zaměřen zejména na přípravu k výkonu povolání, při nichž se bezprostředně využívají soudobé poznatky a metody; obsahuje též vybrané teoretické poznatky.“ Všechno v pořádku zdá se, že? Jenže problém nastal při převodu nové koncepce studia v praxi. Před zavedením bakaláře existovaly pouze jednolité studijní programy, povětšinou čtyřleté či pětileté, zakončené nějakým magistrem, inženýrem nebo Mudrem (po šesti letech). S novou koncepcí se univerzitám naskytla možnost restrukturalizovat dosavadní systém.  Jenže k tomu bylo potřeba vyřešit klasický český problém: jak vyhovět a moc se při tom nenadřít? Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, princezna Koloběžka oblečená-neoblečená… však to znáte. Zamýšlet se nad změnou koncepce studia, které máme, je příliš práce, řekli si univerzitní hlavouni. Však ty naše studijní programy většinou trvají pět let, tak to prostě fikneme po třech letech, nazveme to bakalář, a ty předměty, co zbydou, nazveme magistr a je to.

Univerzity chápou Boloňskou deklaraci asi jako brněnská menza chápe boloňskou omáčku: „však je to v podstatě mleté maso a kečup, ne?“ A analogicky: „však je to akorát rozseknutí studia s jednou závěrečnou prací, státnicemi a přijímačkami navíc, ne?“ To je ovšem tragické nepochopení smyslu bakalářského studia, které má být, jak zákon překvapivě správně definuje, zaměřené na praxi a většina jeho absolventů se má s pomocí nově nabytých dovedností zapojit do pracovního procesu. Navazující studium pak má sloužit především pro hrstku zájemců o “získání teoretických poznatků založených na soudobém stavu vědeckého poznání, výzkumu a vývoje, na zvládnutí jejich aplikace a na rozvinutí schopností k tvůrčí  činnosti.“ Tak to mělo fungovat v ideálním případě. Ale skutečnost? Více než 80% absolventů bakalářského studia pak pokračuje ve studiu navazujícím, což samozřejmě vede k prakticky absolutní neupotřebitelnosti bakalářského titulu a silně snižuje hodnotu titulu navazujícího.

Reklama

 Vidím tři důvody tohoto neutěšeného stavu. Zaprvé, jak jsem již popsal výše, většina škol si nedala práci s vytvořením jiné koncepce studia pro bakalářské a pro navazující studium, takže v obou děláte v podstatě pořád to samé: chodíte na přednášky, píšete seminárky, absolvujete zkoušky. Připravenost na praxi celkem nula. Zadruhé, Češi a jejich fetiš: tituly. V této zemi je poněkud těžší nacházet lidi, jejichž status ve společnosti by vyplýval z vnitřních kvalit, jako je např. mravní integrita či smysl pro čest. Proto raději inklinujeme ke zdůrazňování vnějších statusových znaků, mezi něž patří akademický titul nebo protekční SPZ. Původní elity byly vyhnány nebo odešly samy, a tak žijeme v zemi, kde si lidé píšou “Ing.” i na zvonek od dveří a vymysleli si paskvil jménem „malý doktorát“, aby se mohli všichni oslovovat „pane doktore“ a přitom nemuseli studovat medicínu. Je jasné, že v takovém prostředí se nový titul „bakalář“ musel notně jevit jako ubohé nedomrle. Třetím důvodem je činnost Akreditační komise (dále AK), která v poslední době získala u veřejnosti plusové body za snahu o zavření plzeňských práv, ale jinak má máslo na hlavě za aktivity z posledních cca 15 letech, v nichž dávala akreditace prakticky komukoliv, kdo se dokázal podepsat, a to nejen na bakalářské, ale i na magisterské studium. To zapříčinilo vznik mnoha výroben titulů, jako např. Oxford ve Starém Hrozenkově, Vysoká škola finanční a správní, Vysoká škola Karla Engliše, nebo Právnická fakulta Západočeské univerzity v Plzni (netřeba představovat). Taková činnost pak vedla k ještě větší inflaci titulů, protože studovat si nyní mohl dovolit (doslova) skoro každý.

Nelze se divit studentům, že za takové situace houfně pokračují v navazujícím studiu. Bakalářský titul je půltitul, mrzák, kterého nikdo nebere vážně. Je tak poněkud zvláštní, že pro ukončení tohoto studia je potřeba napsat diplomovou práci a ještě složit státnice. Proč? Pokud má bakalářské studium připravovat studenta k praxi, tak proč je pak po třech letech studia nucen psát závěrečnou práci, která nikdo pořádně nečte a její kvalita je povětšinou nevalná? Je zajímavé, že ve Spojených státech, kde systém bakalářského a navazujícího studia má mnohem delší historii, většina bakalářů skutečně odchází na pracovní trh, neboť je tento titul upotřebitelný. Vzhledem k tomu, že bakalářský titul zde má v porovnání větší hodnotu, čekali bychom, že podmínky pro jeho získání budou ještě těžší než u nás. Ve skutečnosti však studenti (čtyřletého) bakalářského studia nepíší žádnou závěrečnou práci ani neskládají závěrečné zkoušky, pouze dokončí povinné předměty osmého semestru a konec.  Při takovém srovnání vynikne nesmyslná rigoróznost našeho systému, která nemá žádné opodstatnění, především když pořádně nefunguje kontrola kvality výstupu, kterou má zajišťovat AK.

Uznávám, že jedna výhoda bakalářského titulu tu je: v navazujícím studiu máte možnost studovat jiný obor. Nicméně fatální chybou českého systému je zjištění, že jinou možnost než navazující studium vám ani nedává. Co s tím? Musíme si asi počkat na lépe napsanou reformu, i když si myslím, že bez ohledu na její kvalitu se zase bude opakovat stejná šaráda v ulicích. V mezičase se můžeme jako studenti snažit nezpronevěřit vůči svému svědomí a na vysoké škole poctivě studovat řádným způsobem, i když je ve většině případů tak trapně lehké ji dokončit s minimem snahy i vědomostí.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama